Růst rostlin

 

   Růst je nevratné zvětšování objemu a hmotnosti související s dělením buněk, jejich zvětšováním a rozrůzněním ( diferenciací ). U jednobuněčných rostlin se buňka po dosažení určité velikosti, když zdvojí své struktury, rozdělí na dvě dceřiné buňky.

    Vyšší rostliny – mají na rozdíl od živočichů neukončený růst, což souvisí s jejich nepohyblivostí. U rostlinných orgánů rozlišujeme tři fáze růstu :

 a)   V embryonální fázi růstu dochází k neustálým dělením buněk a zvětšování jejich počtu. Dělení se uskutečňuje v dělivých pletivech                     ( meristémech ) na vrcholech stonků a kořenů a také  v druhotných dělivých pletivech ( kambiu a felogenu )

 b)   V prodlužovaní fázi růstu se buňky již nedělí, jejich vakuoly nasávají značné množství vody, zvětšují svůj objem a později splývají v jednu velkou vakuolu. Množství cytoplazmy se však nezvětšuje. Cytoplazma s jádrem je zatlačována k buněčné stěně.

 c)   V diferenciační fázi růstu se buňky tvarově odlišují, rozrůzňují k vykonávání specializovaných funkcí, získávají definitivní tvar.

 

   Růst rostlin se uskutečňuje jen za určitých podmínek ( faktorů ), které můžeme rozdělit na vnitřní a vnější. K nejvýznamnějším vnitřním faktorům růstu patří rostlinné hormony ( fytohormony ). Rozlišujeme fytohormony růst podněcující – stimulátory růstu, mezi které patří auxiny, tvořící se ve vrcholech stonků, cytokininy v kořenech a gibereliny v nejmladších listech a kořenech. V některých případech, především ve vysokých koncentracích, může auxin růst brzdit. Brzdí např. růst postraních pupenů na stonku. Odříznutím vrcholu stonku se podnítí postraních větví z pupenů    ( využívá se při řezu dřevin ).

   Druhou skupinou jsou fytohormony brzdící růst – inhibitory růstu. Patří mezi ně kyselina abscisová , která způsobuje opad listů a plodů, potlačuje rozvíjení pupenů v době vegetačního klidu.

   Z vnějších faktorů ovlivňujících růst jsou významné  : světlo, teplota, dostatek vody a živin, znečištěné prostředí.

   Světlo – je základním vnějším faktorem, bez něhož není možná fotosyntéza. Má vliv na utváření nadzemní části rostliny. Při nedostatku světla dochází k etiolizaci – nápadnému  prodloužení stonků  v článcích, potlačení růstu listů a ztrátě zeleného zbarvení ( např. klíčky brambor uskladněných ve tmavé místnosti ).

    Teplota – ovlivňuje rychlost růstu. Teplota, při které roste rostlina nejrychleji , se označuje jako teplota optimální. Optimální teploty jsou specifické  nejen pro jednotlivé druhy rostlin, ala i pro jednotlivé etapy jejich vývoje ( např. len a jařiny rostou rychleji při nižších teplotách, proto se sejí z jara ).

    Voda – je nezbytná  jak v embryonální fázi růstu , tak v prodlužovací, kdy dochází  k vakuolizaci  buněk. Také nedostatek živin je příčinou zakrnělého růstu rostlin.

    Znečištěné prostředí ( voda, vzduch, půda ) – působí nepříznivě na růst rostlin a jejich orgánů.

 

Růstové korelace

   Všechny části rostlinného těla tvoří jednotnou soustavu. Změna v jedné části rostlinného těla působí fyziologicky na části ostatní. Toto vzájemné působení a ovlivňování se nazývá korelace. Když je orgán ve spojení s celou rostlinou , chová se jinak, než když je od ní oddělen. Z listů na rostlině nevyrůstají kořeny. Když ale list oddělíme a dáme do vlhkého písku, po určité době z něho mohou vyrůst kořeny. Cílem korelace je to, aby byla dosažena rovnováha, která  byla nějakým způsobem porušena. Když např. ze stromu ořežeme hlavní  větve porušíme korelaci. Ze spících  oček vyrostou větve s velkými listy, aby se co nejdříve dosáhlo potřebné fotosyntetizující plochy.

   Polarita růstu se projevuje tím, že na rostlině a jejich orgánech je tvarově a funkčně vymezen vrcholový ( apikální ) pól a spodní ( bazální ) pól.

   Kousek vrbového proutku zavěšený ve vlhkém skleníku svisle v přirozené poloze začne růst tak, že na apikálním pólu vyrostou větve a na bazálním pólu kořeny. Polarita se zachová, i když proutek zavěsíme obráceně : větvičky vyrostou dole, na apikálním pólu, kořeny nahoře, na bazálním pólu.Polarita souvisí s pohybem auxinu, který proudí  ve stonku od vrcholu ( apexu ) ke spodní části ( bázi )  

 

Regenerace ( obnova ) porušení celistvosti rostliny

   Části těla, které rostlina ztratila nebo se v průběhu jejího života opotřebovaly, nahrazuje rostlina fyziologickou regenerací. Například jizvy po opadaných listech se hojí korkem a z pupenů vyrůstají nové listy. Jako patologická regenerace se označuje proces, jímž poraněná rostlina nahrazuje odejmuté orgány nebo zaceluje rány. Při regeneraci ran se na stromech po odříznutí větví tvoří hojivé ( závalové ) pletivo ( kalus ) ,které ránu dobře zacelí. Regenerační pochody můžeme dobře velmi dobře pozorovat při pěstování izolovaných částí rostliny ( buněk, pletiv, částí orgánů ) tzv. explantátů za sterilních podmínek na živné půdě in vitro ( ve zkumavce, Petriho misce apod. ). Pěstováním stonkových vrcholových meristémů lze rostliny množit.