Rostlinná pletiva

 


 

Dělivá pletiva 

Pletiva krycí

Pletiva nasávací

Pletiva vyměšovací

Pletiva zpevňovací

Pletiva asimilační

Pletiva zásobní

Pletiva vodivá

Sekundární pletiva

 


 

   Pletiva jsou skupiny buněk plnící speciální úkoly. Mezi sebou navzájem i s buňkami ostatních pletiv jsou propojeny plazmodezmy. Nové buňky vznikají činností dělivých pletiv - meristémů.

Rozdělení pletiv

 

Podle složení

jednoduchá pletiva: tvořena jedním typem buněk ( např. korek )

složená pletiva: tvořena alespoň dvěma typy buněk  ( např. dřevo )

 

Podle vzniku

pletiva pravá: vznikají dělením buněk, které i po opakovaném dělení zůstávají spojeny

pletiva nepravá: vznikají druhotně seskupením a pozdějším srůstem volných buněk, vyskytují se u některých řas a hub, jejichž vlákna ( hyfy ) se splétají a vytváří tzv. plektenchym

 Pletivo = soubor buněk, které jsou přizpůsobené stejné funkci, mají stejný tvar a stavbu

pravá pletiva dělíme je podle několika kritérií:

  

a) Podle schopnosti dělit se na

-          dělivá pletiva = meristémy, ty však mohou svou schopnost dělit se načas ztratit

-          nedělivá pletiva

  

b) Podle tloustnutí buněčných stěn a tvaru buněk na

-          parenchym – tvořen tenkostěnnými buňkami přibližně stejně dlouhými jako širokými (ale tvar může být různý). Buňky  zůstávají živé a buněčné stěny netloustnou (př. cibule).

                - aerenchym: typ parenchymu s velkými mezibuněčnými prostory vyplněnými vzduchem, které zaujímají větší objem než buňky, vyskytuje se u vodních rostlin
        
- prozenchym
: buňky jsou jednosměrně protažené se šikmými přehrádkami, na podélném řezu v obrysu zašpičatělými, starší buňky mohou být tlustostěnné, vyskytuje se hlavně v cévních svazcích
 

-          kolenchym – buněčné stěny druhotně tloustnou, ale obsah buněk zůstává živý, i když je částečně potlačen. Slouží ke zpevnění na obvodech stonků a řapíků listů.

-          sklerenchym – buňky nemají živý obsah a druhotně tloustnou (př. pecka, skořápka ořechu). Má velice pevnou ztloustlou buněčnou stěnu. Nachází se v některých dlouhých pevných vláknech.

   

 

Pletivo Buňky
Parenchym tenkostěnné
- hranolovité,krychlovité až kulovité - zásobní pletiva
- v jednom směru protáhlé - palisádový parenchym
aerenchym hvězdicovité se sítinami
prozenchym protáhlé se šikmými přehrádkami
mezenchym kulovité s četnými mezibuněčnými prostory
kolenchym protáhlé se ztlustlými hranami
rohový stěny ztlustlé v rozích
deskový ztlustlé hrany
sklerenchym ztlustlé, protoplast brzy odumírá, nejméně vyvinut u vodních rostlin, nejvíce u dřevin
sklereidy všechny rozměry stejné
sklerenchymatická vlákna protáhlé, zašpičatělé

 

c) Podle funkce:

     

Pletiva dělivá = meristémy

   Jsou tvořeny parenchymem bez mezibuněčných prostor, buňky mají velká jádra a velké množství cytoplazmy. Charakteristická je vysoká intenzita látkové přeměny. Neustále si uchovávají schopnost dělení.

 

Typy meristémů podle původu:

 

1. původní meristém ( protomeristém )

   Vyskytuje se ve vzrostném vrcholu stonku či kořene ( vrcholový čili terminální meristém ) a v růstových zónách listů. Jsou jím tvořeny zárodky semenných rostlin, v nichž se postupně mění na meristémy primární.

 

2. prvotní ( primární )

   Vzniká z protomeristému, buňky jsou stejnoměrné nebo protáhlé s malými mezibuněčnými prostory. Vyskytuje se ve vzrostných vrcholech stonků, větví a kořenů. U nadzemních vegetačních vrcholů rozlišujeme tuniku ( vnější jedno- i více vrstevnou plášťovou část ) a korpus ( vnitřní část ).

 

Podle funkce:

protoderm ( dermatogén) : vytváří pokožku a někdy i podpokožkové buňky

základní meristém: tvoří buňky základního pletiva

prokambium: vytváří primární lýko a dřevo

periblém: vytváří prvotní kůru

plerom: vytváří střední válec

 

3. druhotný ( sekundární ) meristém

   Někdy se označuje jako bočný (laterální), vzniká obnovením dělivé funkce trvalého pletiva.

 

Kambium
    Typické pro nahosemenné a dvouděložné rostliny. Tvoří válec procházející cévními svazky i pletivem mezi nimi, produkuje dřevo ( směrem dovnitř ) a lýko ( směrem ven ).

kambium svazkové: buňky jsou protáhlé ve směru podélné osy stonku, produkuje protáhlé buňky lýka a dřeva ( otevřené cév. svazky, tj. svazky s kambiem )

kambium mezisvazkové

 

Korkotvorné pletivo ( felogén )
   Vyskytuje se jako válec v podpokožkových vrstvách dřevnatých stonků a kořenů nebo v prasklinách pokožky. Způsobuje tloustnutí rostlin - směrem dovnitř produkuje tenkou vrstvu buněk zelené kůry směrem ven korkové pletivo. Může fungovat po celý život rostliny, pak je kmen hladký nebo jsou zakládána hlouběji další následná korkotvorná pletiva a pletiva ležící vně odumírají, odlupují se a vytváří borku. U dvouděložných rostlin je jejich činnost často omezena, jednoděložným chybí úplně.

 

4. utajený ( latentní ) meristém

  Druh primárního meristému, jehož buňky jsou mezi buňkami trvalých pletiv. Uchovávají si dělivou schopnost, ale jsou aktivní jen za určitých podmínek. Řadíme sem pericykl a vmezeřené meristémy stébel trav, umístěné nad kolénky.

 

     

 Pletiva krycí

   Krycí pletiva tvoří pokožku ( epidermis a rhizodermis ) z deskovitých nezelených buněk bez mezibuněčných prostor uspořádaných v jediné vrstvě. Součástí pokožky jsou metablastemy ( útvary vznikající z pokožkových a někdy i podpokožkových buněk ) a útvary zprostředkovávající výměnu plynů a vody ( průduchy, lenticely a hydatody ). Krycí pletiva usměrňují vypařování vody a umožňují výměnu látek mezi rostlinou a okolním prostředím.

 

Pokožka Vlastnosti Trichomy
epidermis  pokryta kutikulou a někdy  voskem na spodní straně má průduchy krycí
žláznaté
žahavé
tentakule
rhizodermis  bez průduchů a kutikuly absorpční

 

Epidermis

   Je to pokožka nadzemní části rostliny. Buňky mívají vnější stranu buněčné stěny ztlustlou a pokrytou kutikulou ( vytváří ji bílkovina kutin, je téměř neprostupná pro vodu a plyny, nejsilnější je u rostlin suchých stanovišť  ). Kutikula bývá někdy ještě pokryta vosky, které tvoří souvislý povlak ( ojínění švestek, listů cibule atd .). Buňky epidermis neobsahují chlorofyl, ten mají jen buňky průduchů, které jsou v epidermis rozmístěny.

Rhizodermis

   Pokožka kořene, nemá ztlustlé buněčné stěny ani kutikulu.


Metablastemy

trichomy ( chlupy ): vznikají z buněk pokožkových, mohou být jedno- i mnohobuněčné, jednoduché, vidličnaté, hvězdicovité
Soubor trichomů na pokožce se nazývá odění ( indumentum ).
emergence: na jejich vzniku se podílejí pokožkové i podpokožkové buňky ( na větvích růží )

Rozdělení

Podle anatomické stavby

 

1. jednoduché jednobuněčné trichomy: chlupy na semenech bavlníku mohou být až 65 mm dlouhé. Rozvětvené jednobuněčné chlupy bývají hvězdicovité nebo vidličnaté. Na korunních lístcích (např. violka) a na bliznách (umožňují zachycení pylu) se vyskytují tzv. bradavky (papily), které jsou malé, mrtvé a vyplněné vzduchem.

2. vícebuněčné trichomy: vznikají dělením buněk buď v jednom směru ( antiklinálně, k vrcholu se zpravidla zužují; okurky ) nebo v různých směrech ( periklinálně ). Mohou být přeslenité, hvězdovité ( hlošina ), svazčité.

 

Podle funkce

 1. krycí: ochranná funkce, na povrchu mají kutikulu, vosky a tuky; zabraňují nadměrnému výparu nebo zachycují dešťovou vodu, chrání před náhlými tepelnými změnami ( papily ). Ostnité nebo háčkovité trichomy chrání před okusem, na semenech a plodech se zachycují na srst, peří či oděv.

 2. žláznaté: vícebuněčné se sekreční buňkou ( pelargónie, chmel ), vylučují organické i anorganické látky, roztoky sacharidů, sliz, silice, pryskyřice

 3. žahavé: jednobuněčné a křehké, inkrustované SiO2, blízko vrcholu je buněčná stěna ztenčená, v tomto místě se snadno odlomí a vystříkne žahavá látka - převážně histamin a acetylcholin ( kopřiva )

 4. tentakule: emergence masožravých rostlin - trávení hmyzu, někdy považované za typ žláznatých trichomů (rosnatka okrouhlolistá)

 5. absorpční: bývají šupinovité ( na listech tilandsií ) nebo vláskovité (na kořenech). Kořenové vlásky ( rhiziny ) žijí 10-20 dní pak odumírají, jsou jednobuněčné, tenkostěnné, na vrcholu zrosovatělé, přijímají látky z půdy. Soubor kořenových vlásků se nazývá kořenové vlášení.


Průduchy ( stomata )

   Zajišťují výměnu plynů mezi rostlinou a okolním prostředím. Jsou tvořeny dvěmi buňkami svěracími, které mezi sebou vytváří průduchovou štěrbinu. Svěrací buňky nejsou kryté kutikulou a na rozdíl od ostatních buněk pokožky obsahují chloroplasty. Na straně u štěrbiny mají ztlustlou buněčnou stěnu.
   Na základě svého vnitřního tlaku ( turgor ) regulují transpiraci a výměnu plynů. Je-li výpar vody vysoký, klesá turgor a buňky se uzavírají, je-li výpar malý, turgor se zvětšuje a buňky se napínají, tím se zakřivují a rozevírají. Pohyb svěracích buněk je ovlivňován i světlem, teplem, koncentraci iontů ( K+ ) a chemickými a fyzikálně chemickými poměry v buňce.
   Nejvíce průduchů je na listech, u suchozemských rostlin na spodní straně, u vzplývajících vodních na straně svrchní, u některých jednoděložných na obou stranách.
   K výměně plynů slouží také mezibuněčné prostory ( interceluláry ), které jsou silně vyvinuty u bažinných rostlin.

 

Čočinky ( lenticely )

   Lenticela vzniká tak, že volné tenkostěnné nezkorkovatělé buňky produkované felogénem se hromadí a protrhnou původní pokožku. Nápadné jsou na bříze nebo černém bezu. Na zimu se lenticely uzavírají zkorkovatělými buňkami, které se na jaře protrhnou a funkce lenticely se obnoví. Od jara do podzimu zůstávají otevřené.

Hydatody

   Buňky zpravidla na konci listů, které jsou podobné průduchům, ale nemají možnost se uzavírat. Vylučují vodu v podobě kapek ( tomuto jevu se říká gutace ) obsahující velké množství vápenatých solí, které se po odpaření ukládají na pokožce v podobě bílých šupin ( lomikameny ). Gutace je velmi známá u kontryhelu, kde voda z okraje stéká do prostřed listu a vytváří jednu velkou kapku pozorovatelnou zvláště po ránu.
- epidermální hydatody: jsou vyústěním mezibuněčných prostorů
- epithemické hydatody: jsou napojeny na vodivý systém rostliny

 

           

Pletiva nasávací

rhizodermis

– pokožka kořene, (na povrchu rhizodermis nikdy není kutikula, nejsou v ní chloroplasty ani průduchy, alu chloroplasty se mohou vytvořit)

kořenové vlásky

-          jednobuněčné, tenkostěnné (pro snadný příjem živin) vychlípeniny rhizodermis

-          Funkce: zvětšují vstřebávací plochu kořene

-          Rostou nejvíce u vzrostného vrcholu kořene = tam, kde ještě nejsou vyčerpané živiny

příčepivé kořeny

-          Př. břečťan

-          Přichytí se do cévních svazků hostitele

haustoria

-          př. jmelí

-          orgány, kterými se rostlina přichytí k hostiteli

     

Pletiva vyměšovací

-          pletiva, jimiž rostlina vyměšuje různé produkty, popřípadně přebytečnou vodu

vodní skuliny

-          podobné průduchům, ale nezavírají se; jsou menší než čočinky

-          rostlina jimi vylučuje vodu v kapalném stavu = gutace

-          slouží k odstraňování vody, je-li vzduch nasycen vodní párou

medníky

-          vylučují nektar a jiné sladké produkty rostliny

-          nejčastěji v květech – lákají opylovače, ale mohou být i na listech a na stoncích

mléčnice

-          vylučují latex

-          kaučukovník – kaučuk, smetanka lékařská, javor mléč, vlaštovičník, karafiát, všechny pryšcovité rostliny, mák - opium

     

Pletiva zpevňovací

-          souvisí s přechodem rostlin na souš

-          drží tvar rostliny, pomáhají jí růst

-          kolenchym, sklerenchym

-          nejvíce vyvinuta v dřevinách, nejméně u vodních rostlin

     

Pletiva asimilační

-          začleňování CO2 do glukózy – fotosyntéza

-          listy, stonky, nezralé plody, výjimečně i některé části kořenů (pokud mají chloroplasty)

     

Pletiva zásobní

-          škroby, cukry (nejčastěji v plodech), tuky (v semenech), bílkoviny

-          nejčastějším pletivem shromažďujícím zásobní látky je parenchym a sklerenchym

-          dochází v nich k hromadění zásobních látek včetně vody

-          v hlízách, cibulích, bulvách, v dělohách rostlin, v plodech, kořenech a stoncích

     

 Primární vodivá pletiva

   Vznikají činností prokambia, látky se jimi přemisťují difúzí pomocí plazmodezem. U nižších rostlin nejsou vyvinuta, s prvními náznaky se setkáváme u mechorostů, u kapraďorostů jsou již plně vyvinuta. Poprvé se cévní svazky objevují u ryniofyt.

 

Prvotní dřevo - xylém

   Rozvádí vodu a roztoky anorganických látek od kořenů vzhůru. Tvoří ho čtyři typy buněk:

cévice ( mrtvé )

cévy ( mrtvé )

dřevní vlákna ( mrtvé)

dřevní parenchym ( živý )

 

Cévice ( tracheidy )
  
Úzké, trubicovité, na sebe navazující buňky, pěti- nebo šestihranné, jejichž příčné stěny nejsou proděravělé, a jež se během růstu stále více zešikmují. Mají nepravidelně ztlustlou buněčnou stěnu. V období činnosti jsou již mrtvé.
Cévy (tracheje)
  
Vznikly rozpuštěním přehrádek několika nad sebou stojících buněk bez živého obsahu, vytváří tedy široké trubice z protáhlých buněk s částečně nebo úplně rozpuštěnými přehrádkami. Scházejí nahosemenným a kapraďorostům, v buněčné stěně mají ztenčená místa, tzv. tečky.
Dřevní vlákna ( libriform )
  
Tvořena sklerenchymem s mechanickou a zásobní funkcí.
Dřevní parenchym
  
Neprotáhlé, živé buňky, rozvádí vodné roztoky mezi obvodem a středem stonku ( ve vodorovném směru ).

Prvotní lýko - floem

   Rozvádí produkty fotosyntézy z listů dolů, stejně jako dřevo ho tvoří čtyři typy buněk:

- sítkové

- průvodní

- lýkový parenchym

- sklerenchymatická lýková vlákna

 

Sítkovice ( tubi cribrosi )
  
Vznikly spojením živých, do řad nad sebou uspořádaných protáhlých buněk s příčnými proděravělými stěnami označovanými jako sítka. Koncem vegetační doby se sítka ucpávají kalózou a sítkovice obvykle odumírají, některé rostliny na jaře ucpávky rozpouštějí ( lípa ).
Průvodní buňka
   Protáhlá, těsně přiléhá k buňce sítkové, její jádro zůstává zachováno po celou dobu života buňky a ovlivňuje pochody v buňce sítkové, která své jádro brzy ztrácí. Někdy je buněk víc, u jehličnanů chybí.
Lýková vlákna a lýkový parenchym
   Mají podobnou stavbu a funkce jako u dřevních vláken a parenchymu. Zajišťují mechanické zpevnění, parenchym rozvádí látky ve vodorovném směru. Buňky lýkového parenchymu mohou být dlouhé až 120 mm ( např. len - využívá se toho v textilním průmyslu ).

Cévní svazky
  
Skládají se z části dřevní a lýkové. Dřevní část tvoří u kapraďorostů a nahosemenných cévice u krytosemenných cévice a cévy. Nejdůležitější částí lýka jsou sítkovice. Cévy i sítkovice jsou doprovázeny dřevním čil lýkovým parenchymem, prozenchymatickými a většinou i sklerenchymatickými buňkami, tzv. pletivy doprovodnými, používá se též název buňky průvodní. Od okolního pletiva jsou odděleny pochvou z parenchymatických buněk ( osladič ), které mohou zkorkovatět, nebo buňkami sklerenchymatickými ( kukuřice ).
V prýtu jednoděložných rostlin jsou cévní svazky roztroušeny, u dvouděložných jsou uspořádány do kruhu.

   cévní svazky uzavřené: vznikají přeměnou celého prokambia, druhotně netloustnou
  
cévní svazky otevřené
: zůstává zachována část prokambia, které se mění na kambium, svazky druhotně tloustnou



 

                                                                           

     

dřevo

      

lýko

a - dřevostředný, b - lýkostředný,
c - dvoubočný, d - bočný, e - paprsčitý

 

 

 

 

Typy cévních svazků:

bočný  (kolaterální) v lodyhách většiny rostlin

dvoubočný   ( bikolaterální ): tykvovité a lilkovité

paprsčitý  ( radiální) : v kořenech

soustředný

 -  lýkostředný: kapradiny

 -  dřevostředný: oddenky jednoděložných rostlin    

 

 

 

Sekundární pletiva

Je jimi tvořena veškerá dřevní hmota a borka.

druhotné dřevo ( deuteroxylém )

druhotné lýko ( deuterofloém )

zelená kůra

korek

 

Druhotné dřevo
Jarní cévy a cévice mají tenčí stěny a větší průměr než letní. Starší dřevo, které odumírá, přestává vést roztoky a rostliny do něj vpouští třísloviny se nazývá jádro. Používané světlé dřevo označujeme jako běl.

 

Druhotné lýko
Brzy odumírá. Vytvářením druhotného dřeva a lýka vznikají letokruhy, patrné hlavně u dřevin, kde bývají tlusté 2-3 mm široké, a podle kterých se dá určit stáří rostliny. Hustota letokruhů závisí na druhu rostliny ( topol - širší, tis - užší, hustší ) a vnějších podmínkách ( v suchých letech užší ).

 

Zelená kůra ( feloderm )
Obsahuje chloroplasty, její buňky jsou živé.

 

Korek
Tloustnutím buněčných stěn buňky brzy odumírají a vyplňují se vzduchem. Těsně k sobě přiléhají a nepropouští vodu ani plyny. Stěny tloustnou a korkovatí nebo dřevnatí ( obsahují suberin ). Korek je hydrofobní, odumřelé buňky se odlupují a vytváří borku, brání výparu a infekci, je tepelným izolátorem a mechanickou oporou.
Druhotná kůra ( periderm )
Skládá se z korku, felogénu a zelené kůry.

 

 


Všeobecné dělení

 

Prvotní pletiva Původ Typ buněk Hlavní význam
pokožka protoderm pokožkové krycí
parenchym primární meristém parenchymetické zásobní syntézy
kolenchym primární meristém kolenchymatické mechanické
sklerenchym primární meristém vlákna, sklereidy mechanické
endodermis primární meristém endodermální usměrnění roztoků minerálů do xylému v kořenu
pericykl prokambium parenchymatické vznik postranních kořenů
prvotní dřevo prokambium cévy, cévice, dřevní parenchym a vlákna transport vodních roztoků minerálů
prvotní lýko prokambium články sítkovic, průvodní buňky, lýkový parenchym a vlákna transport produktů fotosyntézy

 

 

Druhotná pletiva Původ Typ buněk Hlavní význam
kambium cévního svazku prokambium, trvalá pletiva dělivé buňky kambia produkce buněk druhotného dřeva a lýka
druhotné dřevo kambium cévního svazku cévy, cévice, dřevní vlákna a parenchym transport vodních roztoků minerálů
druhotné lýko kambium cévního svazku sítkovice, průvodní buňky, lýkový parenchym a vlákna transport produktů fotosyntézy
felogén epidermis až lýko, v kořenu pericykl podobné parenchymatickým produkce korkových buněk a zelené kůry
korek korkotvorné pletivo podobné parenchymatickým krycí